The Most Beautiful Woman in All of Egypt - Chapter #7 - Free To Read

Laila očekávala doprovod válečníků, formální přijetí, řadu mužů stojících v slavnostním útvaru, čekajících na dceru faraona.

Místo toho dostala Setiho. Šibala.

Opíral se o zvětralý balvan, jako by čekal na obchodní karavanu, ne na nejcennější klenot egyptského trůnu. Jeho lněná tunika volně visela u krku a odhalovala bronzovou kůži lesknoucí se potem, paže měl ovinuté kůží a bronzem, zkřížené na hrudi v postoji líného pobavení.

Pak se usmál.

Setiho úsměv byl takový, který patřil muži, jenž se nikdy v životě nebál bohů – ani nikoho jiného.

Z jeho rtů uniklo tiché hvízdnutí. "Tak velký faraon nám posílá dar. Vlastní krev a tělo, zabalené v hedvábí a zlatě. Musí být zoufalý."

Laila nezaváhala.

Sklopila pohled jen mírně – dokonalá rovnováha mezi úctou a odmítnutím. "Princi Seti."

Jeho úsměv se rozšířil. "Ach, používáme tituly? Jak roztomilé."

Pomalu po ní přejel pohledem, zastavil se na třpytivém plátně, zlatých sandálech, smaragdech na jejím krku.

Pak si povzdechl a s předstíraným zklamáním zavrtěl hlavou. "Budeme s tebou mít tolik zábavy."

Setkala se s jeho pohledem, bez mrknutí. "Tohle není hra, Seti."

Zasmál se, hluboce a temně. Pak s ležérním mávnutím ruky ukázal na rozlehlou prázdnotu pouště.

"Vítej ve skutečném světě, princezno."

Nepromluvila.

Ani Seti – zpočátku.

Ticho se mezi nimi protáhlo, jediným zvukem byl rytmický dusot kopyt o písek, občasné zacinkání kovu od válečníků jedoucích vedle nich.

Pak si Seti povzdechl, dlouze a teatrálně.

"Tohle je nuda."

Laila neotočila hlavu, ale cítila, jak ji pozoruje, líně usazený na koni vedle jejího nosítka.

"Očekával jsem, že faraonova dcera bude zábavnější," pokračoval s pobaveným hlasem. "Třeba mi řekne něco skandálního. Nebo, já nevím, bude trochu prosit o život."

Laila upírala pohled na duny. "Zklamaný?"

"Velmi."

Naklonil se mírně dopředu, jako by se chystal sdílet tajemství. "Víš, jednou jsem potkal šlechtičnu, která tvrdila, že dokáže zabít muže pouhým polibkem."

Laila na něj pohlédla, bez zájmu. "A zabila?"

Seti se zazubil. "Och, pokusila se. Vložila si jed mezi rty. Myslela si, že je chytrá."

Laila pozvedla obočí. "A přesto žiješ."

"Podcenila, jak moc si užívám líbání." Bleskl vlčím úsměvem. "A jak rád kousám zpět."

Laila vydechla nosem, bez zájmu. "Fascinující."

"Ah, ale ještě jsem ti neřekl to nejlepší," pokračoval Seti, pohodlně se přesunul v sedle. "Poté, co se mě pokusila zabít, oženil jsem se místo toho s její sestrou."

Laila se ušklíbla. "Očekáváš, že tomu uvěřím?"

"Očekávám, že tě to zaujme."

Věnovala mu plochý pohled. "Zatím nejsem."

Seti si přitiskl ruku na hruď, jako by byl zraněný. "Tak víš, že tvůj otec kdysi nařídil upálit mou rodinu zaživa?"

Lehkost v jeho hlase byla příliš nacvičená, příliš ležérní. Lailin dech se na půl úderu zastavil.

Trik. Hra. Nesměla mu dát najevo, že ji to znepokojilo.

Tak jen zvedla bradu. "Nevěděla jsem, že vaše rodina byla tak důležitá."

Seti se ušklíbl a naklonil hlavu. "To je ta věc s mocí, princezno. Záleží na ní, jen když ji máš."

Jeho oči se zaleskly něčím nečitelným, než se znovu otočil dopředu.

Byl nebezpečný jiným způsobem než ostatní.

Protože si rád hrál se svou kořistí.

A vybral si ji pro svou hru.

Vítr vyl, zvedal písek v kroutících se sloupech. Slunce pálilo nad hlavou, měnilo obzor v třpytivou iluzi. Laila zůstala vzpřímená na svém pozlaceném nosítku, její výraz nečitelný, i když její srdce bušilo jako válečný buben.

Pak se objevil tábor.

Rozsáhlé moře stanů, vlajky vzpoury bičované větrem.

Nebylo to nic jako otcovo město. Žádné zářící chrámy, žádné mramorové paláce, žádné uspořádané řady vojáků v naleštěném brnění. Tito muži byli jiní. Tvrdí. Hubení. Hladoví.

Toto byli ti, kteří ztratili všechno.

Ti, kterým nezbylo nic než pomsta.

Laila cítila jejich pohledy, jejich zraky plné hladu, zuřivosti, zášti. Kdyby byla jakýkoliv jiný vězeň, možná by ji stáhli z nosítka a roztrhali holýma rukama.

Ale ona byla Laila z Egypta.

A čekali, co udělá.

Seti se k ní otočil, jeho pohled ostrý. "Stále se nebojíš?"

Zvedla bradu. "Ne."

Jeho úšklebek byl ďábelský. "Měla bys."

Pak jediným pohybem natáhl ruku a stáhl ji ze sedadla.

Náhlost toho ji překvapila. Laila zakolísala – jen aby ji Seti zachytil ve své náruči.

Ztuhla.

Teplo jeho těla se tisklo k jejímu, jeho stisk neúprosný, pevný, jeho dech teplý na její tváři.

Na moment nedělal nic. Pak se naklonil, pomalu se nadechl, jeho dech škádlil její spánek.

"Voníš dobře," zamumlal.

Jeho prsty se krátce sevřely na jejím pase, než ji pustil.

"Ale to možná nebude stačit, aby tě zachránilo před Amunetem."

Laila ztuhla.

Podle zvěstí, které slyšela, Amunet nebyl muž, který by své nepřátele prostě zabíjel – nejdřív se postaral o to, aby trpěli. A na rozdíl od Setiho, který si hrál se svou kořistí, Amunet si nehrál vůbec.