The Most Beautiful Woman in All of Egypt - Chapter #6 - Free To Read

Ta cesta měla být děsivá.

Ale Laila nebyla vystrašená dívka ve tmě.

Cestovala jako královna, usazená v kočáře potaženém bílým plátnem, jeho pozlacený rám se třpytil pod nelítostným sluncem. Vzduch voněl jasmínem a myrhou, její parfém se nesl na teplém pouštním vánku.

Nejlepší z faraonových válečníků jeli vedle ní, muži, kteří bojovali a krváceli v jeho jménu. Jejich meče se leskly, jejich koně se pohybovali jako stíny proti dunám. Měli ji chránit.

Nevěřila, že to udělají.

Lidé lemovali ulice, když opouštěla Memphis, jejich hlasy stoupaly ve zpěvech, jejich ruce se natahovaly, házely k jejím nohám lotosové květy. Někteří plakali. Jiní šeptali požehnání.

Uctívali ji.

Nechala je.

Hagar seděla s nohama složenýma pod sebou, uhlazovala záhyby na svém lněném šátku a pozorovala Lailu s trpělivostí někoho, kdo čeká, až se přežene bouře.

Hagar vždycky čekala.

"Tvá krása nebude stačit," řekla konečně, její hlas byl tichý, opatrný.

Laila obrátila pohled k dunám, k nekonečnému pruhu pouště pohlcující obzor. "To si myslíš, že jsem? Jen krása?"

"Víš to lépe." Hagar vzdychla a naklonila hlavu. "Ale muži jsou blázni. A blázni chtějí věřit, že oni jsou ti, kdo mají kontrolu."

Laila se ušklíbla. "Tak je nechám tomu věřit."

Hagar ji chvíli studovala, než přikývla. "Nedotčená dívka je mocná. Ale žena, která rozumí touze? Ta je nezastavitelná."

Rytmické houpání kočáru je jemně kolébalo, zatímco poušť se nekonečně táhla před nimi. Ve vzduchu ulpíval pach písku a koření, ale uvnitř chladného stínu baldachýnu byly jen ony dvě.

"Víš, co muži chtějí?" zeptala se náhle Hagar.

Laila pozvedla obočí. "Moc. Poslušnost. Ženu, která jim bude klečet u nohou."

Hagar odfrkla. "To si myslí, že chtějí." Posunula se blíž a ztišila hlas. "Ale muž nikdy nebude toužit po tom, co už vlastní. Pokud jsi příliš snadná k uchopení, ztratí zájem. Pokud jsi příliš vzdálená, bude hledat teplo jinde."

Laila se opřela o hedvábné polštáře a pozorně sledovala Hagar. "Co tedy navrhuješ?"

Hagar se usmála, pomalu a vědoucně. "Musíš ho udržet hladového."

Laila ostře vydechla nosem. "Pochybuji, že válečník, který pálí města, bude mít trpělivost nechat se škádlit jako nějaký zamilovaný urozený chlapec."

"Muži jsou všichni stejní tam, kde na tom záleží." Hagar vzala fík ze zlatého talíře a převalovala ho mezi prsty. "Přiměj ho, aby tě chtěl, ale nikdy mu nedej jistotu, že tě má."

Zatla nehty do měkkého ovoce a rozlomila ho, dužina se leskla sladkou šťávou.

Laila sledovala, jak si olízla kapku z palce.

"Ovládáš prostor mezi touhou a uspokojením," pokračovala Hagar. "Prostor, kde jsou muži slabí."

Lailiny rty se mírně zvlnily. "A jak tam člověk muže udrží?"

Hagar odložila ovoce stranou a setkala se s jejím pohledem. "Dotýkáš se ho, aniž by ses ho dotkla. Necháš své prsty otřít se o jeho zápěstí, když kolem něj procházíš. Necháš svůj dech prodlévat u jeho ucha, když šeptáš. Necháš ho přemýšlet o tvé kůži proti jeho, než si vůbec zaslouží to právo."

Laila naklonila hlavu. "A pokud se pokusí vzít si to, co si nezasloužil?"

Hagar se tiše zasmála. "Pak mu připomeneš, že i králové klekají před bohyněmi."

Laila se usmála, její pohled se mihl ke zlatému obzoru. "Zdá se, že se mám hodně co učit."

Hagar se ušklíbla. "Ne, princezno. Ty už to víš. Jen se musíš rozhodnout, jak to chceš použít."

Neměla v této válce zemřít. Měla ji vyhrát.

Slunce klesalo níž a vrhalo dlouhé stíny přes písek. Karavana se pohybovala v tichu, kromě občasného šepotu stráží.

Pak výkřik.

Zvěd se hnal vpřed, udýchaný, s očima rozšířenýma strachem.

"Princezno! Jsme sledováni."

Válečníci okamžitě sáhli po mečích.

Laila seděla nehybně, tep klidný, ruce lehce položené v klíně.

Z dun se vynořil stín.

Válečník.

A čekal na ni.