The Most Beautiful Woman in All of Egypt - Chapter #5 - Free To Read

Laila očekávala chaos.

Dav šílený vztekem. Nepokoje živené hladem a strachem. Další krizi, nějakou novou hrůzu čekající na to, až se rozpoutá v ulicích Memfisu.

Tohle nečekala.

Před palácem se shromáždily tisíce lidí, táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Tep města bil pomalu a těžce, vzduch byl prosycený kadidlem a horkem.

Někteří drželi zlaté amulety, náramky a talismany nabízené třesoucíma se rukama. Jiní přinesli lotosové květy, jejich křehké okvětní lístky vadly v dlaních.

Ale většina padla na kolena.

Jejich čela se dotýkala země.

Jejich rty se pohybovaly v šepotech, ne k bohům – ale k ní.

Laile přeběhl mráz po zádech, přestože noc byla teplá.

Kněží stáli na chrámových schodech, roucha se jim vzdouvala, paže vztyčené k nebesům, jejich hlasy se nesly nad šepotem lidu.

"Lailo, Dcero Slunce, ochraňuj nás."

"Lailo, Božská Krve a Ohně, slyš nás."

"Lailo, naše bohyně, zachraň nás."

Uctívali ji už dříve. Básníci psali o její grácii, sochaři vytesávali její krásu do chrámových zdí, kněží o ní mluvili jako o dceři samotné Hathor.

Ale tohle bylo jiné.

Tohle bylo zoufalství.

Zem pod jejíma nohama se zdála nejistá, jako by se samotné kameny paláce chvěly pod tíhou tohoto okamžiku.

A pak –

Vzduch se změnil.

Svět se na okrajích rozmazal, jako by samo nebe bylo příliš těžké. Její vidění se naklonilo. Náhle to spatřila. Těla. Nakupená v ulicích, končetiny propletené, oči bez života. Zápach rozkladu, hustý jako mlha, stoupající v horku. Nil tekoucí černě, už ne dárce života, ale řeka smrti. Země popraskaná a suchá, království umírající pod sluncem, které se proti nim obrátilo.

Hlavní město v plamenech.

Memfis – město popela a zkázy.

Vize. Varování.

Tohle je čekalo.

Tohle se stane, pokud odmítne.

Lailiny prsty sevřely zábradlí balkónu, její dech byl krátký, přerývaný.

Svět se vrátil v návalu – zpěv, světlo pochodní, tisíce očí vzhlížejících k ní jako ke své spáse.

Pravda se usadila v její hrudi, těžká jako kámen.

Bohové promluvili.

Laila se nesklonila. Neplakala.

Otočila se k lidu, k otci, který ji poslal, aby byla obětována, ke královně, která ji pozorovala s hadí trpělivostí, čekající, až poklekne.

Místo toho zvedla bradu.

A vyhlásila svůj osud.

"Půjdu k nim," řekla Laila, její hlas prořízl noc jako čepel.

Dav ztichl. Její otec vydechl, jako by zadržoval dech po celé věky. Nefirah se usmála. Ale Laila se na ně nedívala.

Její pohled zůstal upřený na tisíce lidí pod ní.

"Zachráním Egypt."