The Most Beautiful Woman in All of Egypt - Chapter #1 - Free To Read

Velká síň paláce se třpytila ve zlatavé záři pochodní. Vzduchem se vznášela vůně hořící myrhy a jasmínu, která ulpívala na hedvábí a parfémech šlechticů, kteří tu stáli a čekali. Nad nimi se tyčil vysoký strop pomalovaný příběhy bohů a králů, jejich triumfy vyryté do věčnosti.

A uprostřed toho všeho seděla princezna Laila na svém trůnu, vedle svého slavného otce, faraona Amenhotepa III.

Byla ztělesněním egyptské božskosti, zahalená do bílého plátna tak jemného, že se k ní vinulo jako šepot, se zlatým vyšíváním odrážejícím mihotavé světlo pochodní. Široký náhrdelník z tyrkysu a onyxu jí těžce spočíval na ramenou, jeho chladná váha připomínala její moc. Řady zlatých náramků obepínaly její zápěstí a jemně cinkaly, když se pohnula – což dělala jen zřídka.

Všichni tu byli kvůli ní.

Koneckonců, byla nejkrásnější ženou v celém Egyptě.

Nápadníci přicházeli jako záplavy Nilu, přinášeli dary ze zlata, lapisu lazuli, alabastru, hedvábí barvená vzácnějšími barvami než déšť. Klaněli se před ní, padali jí k nohám, šeptali sliby oddanosti a dobývání.

Cizí král, zahalený do vyšívaného roucha ze země za mořem, jí sliboval lodě a kadidlo, chrámy postavené na její počest.

Vezír s měšcem těžkým zlatem přísahal, že jeho žena nikdy nepozná utrpení.

Šlechtic recitoval poezii – jeho hlas se třásl, přestože bylo jasné, že si to tisíckrát nacvičoval, než vstoupil do velké síně.

Odmítla je všechny.

Některé lenivým máchnutím prstů, jiné pouhým jediným pozvednutím obočí.

Protože Laila nikdy nemusela říkat ano ničemu, co nechtěla.

A přesto – ucítila to dřív, než ho spatřila.

Změnu ve vzduchu.

Náhlé ticho.

I ti nejdomýšlivější z jejích nápadníků ustoupili, když se přiblížil další muž.

Generál Ammon.

Otcův největší válečník. Muž, který nikdy neprohrál bitvu. Ten, který stál po pravici vládce Egypta – ten, kterému se nikdo neodvážil vzdorovat.

Lailiny prsty se lehce sevřely na opěradle trůnu, když kráčel vpřed, těžké dunění jeho sandálů o kámen plnilo ticho velké síně. Voněl kůží, potem a ocelí, jako by vystoupil z bitevního pole jen okamžik předtím, než předstoupil před ni.

Byl starší. Mnohem starší.

Jeho tvář byla vyřezána časem a válkou, jeho bronzový kyrys poškrábaný a promáčknutý z nesčetných bitev. Jeho paže byly silné se spletitými svaly, ruce muže, který držel více mečů než žen.

A přesto jeho oči – tmavé, neochvějné – skrývaly něco mnohem nebezpečnějšího než medovou lichocení jejích ostatních nápadníků.

Majetnickost.

Uklonil se. Ale ne úplně.

Nikdy úplně.

"Má královno," řekl hlasem jako vzdálený hrom nad pouští.

Ten titul zněl špatně. Nebyla jeho královna.

Služebník předstoupil a položil zlatou truhlu vykládanou rubíny k Ammonovým nohám. Jediným máchnutím prstů bylo víko otevřeno.

Uvnitř přetékaly poklady – núbijská slonovina, karneolové korálky, leopardí kůže, dýka s rukojetí z čistého lapisu lazuli. Dary, za které by se dala koupit města. Dary, které by přiměly každou jinou ženu plakat vděčností.

Laila nereagovala.

"Dary pro vás, princezno," pokračoval Ammon, jeho temný pohled ji neopouštěl. "Jen zlomek toho, co bych položil k vašim nohám jako své ženě."

Tíha každého oka v místnosti na ni tlačila, čekala. Sledovala.

Lailino srdce bilo o žebra.

Odmítla tucet mužů před ním, odhodila je stranou jako spadlé okvětní lístky umírajícího lotosu.

Ale žádný z nich ji nevyděsil.

Ammon nebyl chlapec v jemném plátně, dychtivý zapůsobit. Nebyl básník, který by truchlil nad jejím odmítnutím. Ammon byl muž, který si bral, co chtěl.

Cítila na sobě otcův pohled, napětí ve velké síni bylo tak husté, že by se dalo krájet.

A pak se usmála.

Pomalu. Elegantně. Bez námahy.

Úsměv, který neobsahoval vůbec žádné teplo.

"Vskutku štědrá nabídka," zamumlala hlasem hladkým jako med. "A přesto..."

Nechala svůj pohled klesnout – ne k truhle s pokladem, ale k meči na jeho boku.

Zbraň zbarvená krví tisíce mužů.

Čepel, která vzala více životů, než by kdy mohla spočítat.

A pak se na něj znovu podívala.

Nehnutě. Bez zájmu.

"...zjišťuji, že jsem stále nedotčena touhou."

Síní se rozlehlo vlnění šepotu, následované šokovaným tichem.

Ammon se nepohnul. Po dlouhou, nataženou chvíli na ni jen zíral, jeho tmavé oči byly nečitelné. Pak – ostře vydechl nosem. Smích. Nízký. Nebezpečný.

"Jsem trpělivý muž, princezno," řekl nakonec, přistoupil blíž – příliš blízko. Jeho hlas klesl, jen pro její uši.

"A trpělivost vždy přináší své odměny."

Lailina páteř ztuhla.

Nepohnula se.

Nemrkla.

Nezachvěla se.

A konečně, po tom, co se zdálo jako věčnost, Ammon ustoupil.

Dvůr vydechl dech, o kterém nevěděli, že ho zadržují. Ale Laila zůstala nehybná. Šepot už začal, když opouštěla síň.

***

Hagar, její věrná služebná, ji té noci potkala v její komnatě, s napjatým výrazem.

Byla po Lailině boku od dětství – divoce oddaná, nekonečně bystrá, jediná v paláci, která s ní mluvila otevřeně. Byla menší, štíhlejší, oblečená v jednoduchém lněném šatu, její tmavé kudrny napůl skryté pod průsvitným závojem.

Hagařino mlčení bylo neobvyklé.

"Řekni to," požadovala Laila.

Hagar zaváhala, pak promluvila. "Faraon si vzal ženu."

Laila se zastavila.

Ženu.

Ne konkubínu. Ne přechodnou oblíbenkyni. Královnu. Její prsty se sevřely kolem zlatých náramků na jejích zápěstích. "Kdo?"

Hagařiny tmavé oči se zostřily. "Nefirah."

To jméno se usadilo těžce a ostře v Lailině hrudi.

Nefirah.

Krasavice, bystrozraká a vypočítavá. Mladší sestra generála Ammona. Žena s ambicemi vetkanými do každého hedvábí, které nosila. A co hůř – žena, která chtěla syna.

Dědice.